Symbol roku: jak žije zajíc hnědý v oblasti Belgorod?

Dnes se zajíci vyskytují všude na Zemi kromě Antarktidy. U nás je zastupuje zajíc polní a zajíc polní. Před sto lety byl zajíc bílý zaznamenán v jihoruských stepích, ale dnes se jeho areál přesunul daleko na sever. V oblastech Belgorod a Kursk se prakticky nikdy nenachází. Takže hrdinou našeho příběhu bude zajíc.

Ostražitý sprinter

Začněme tím, že zajíc polní je jedním z největších zajíců. Může žít až do 15 let. Váží šest kilo, až 70 centimetrů v délce. Docela solidní bestie. Proč ruský? Je to jednoduché – žije v Rusku (i když nejen). A zajíc se nazývá bokem, protože při útěku před nepřítelem mhouří oči jeho směrem. Z tohoto důvodu může dobře narazit do stromu nebo dokonce do lovce, pokud k němu psi honí zajíce.

Hlavní vlastností zajíce je bázlivost. Jak jinak může žít býložravé zvíře, které má spoustu nepřátel a pro přátele jen rychlé nohy? Jen se bát, schovat se a utíkat. To druhé dělá zajíc dobře: rozvíjí rychlost až 50 kilometrů za hodinu. A zajíc se také umí schovat – přitiskne se k zemi tak, že kolem projde bez povšimnutí i dravec. Takto je zachráněn.

Domy jako zaječí sídla

Zajíci jsou od přírody samotáři. Preferují otevřená prostranství s řídkými stromy. Nevytvářejí trvalý domov: v létě udělali díru v trávě a v zimě ve sněhu – a to stačí. Přes den zpravidla tiše sedí ve svém úkrytu a za soumraku vycházejí na pastvu. V dietě jsou šikmé svaly nenáročné. Žerou jakoukoli polní trávu, úrodu a mohou přepadávat zeleninové zahrádky – jaký zajíc by prošel kolem zelí a mrkve!

Kromě rychlých tlapek umožňuje zajíce žít bez domova i jeho druhý poklad – uši. Délka až 15 centimetrů, jsou neobvykle citliví. Varování zajíce před přiblížením se nepřítele, v horku uši také odvádějí přebytečné teplo z těla.

Plodí a množí

V přírodě, kde je vše měřeno a promyšleno, neexistují zjevní poražení. Kromě rychlosti tedy dala zajíci ještě jeden trumf – schopnost rychlé reprodukce. Téměř celý rok zajíce – od začátku jara až do další zimy – je obdobím páření. Během této doby mohou samice zajíce porodit až čtyři potomky! Samci vedou věčný spor o samici, který končí jednoduše: zajíc se v určité chvíli rozběhne, soutěžící se za ní vrhnou. Kdo vyhrál závod, bude vypadat příští zajíčci.

Zajíc nese potomky 42 dny. Když se miminka narodí – může jich být až osm – matka je schová do předem připraveného otvoru. Zaječí mléko je velmi výživné, několikanásobně tučnější než mléko kravské. Proto může krmit mláďata jednou denně. Samice se nebojí své děti opustit na delší dobu, ale na druhou stranu mohou krmit mlékem cizí lidi, když na ně na cestě narazí. Taková je síť mléko-mateřská: na poli nebudete hladovět. Zajíčci rychle rostou a do deseti dnů začnou ochutnávat trávu. A po osmi měsících jsou připraveni pokračovat v rodině.

Rusak v Belgorodu.

V oblasti Belgorod se zajíc vyskytuje všude, ale preferuje otevřenější stanoviště. Je také pohodlný v roklích, roklích a loukách na území okresů Starooskolsky a Gubkinsky. Rusakové jsou stálí a četní obyvatelé Jamské stepi, části přírodní rezervace Belogorye, která se nachází vedle těžebního a zpracovatelského závodu Lebedinsky.

Vysoká hustota populace není pro zajíce nutně mínus.

Zajíc může snadno žít vedle člověka,“ říká Maria Shchekalo, mladší výzkumník z přírodní rezervace Belogorye. „Upřednostňují opuštěné a aktivní dače, kde se mohou živit kůrou ovocných stromů a spadanými jablky. Milují jabloňové a třešňové sady. V létě vstupují do zahrad a zeleninových zahrad mnohem méně často.

Všechno by bylo v pořádku, ale blízkost člověka se pro zajíce změnila v další katastrofu. Nejvíce ze všeho v oblasti Belgorod trpí pesticidy na polích. Rozsáhlá území, kde se dříve bylo možné pást, jsou dnes pro zajíce přístupná pouze jako místo pohybu.

Víš, že…

• Zajíc nejen rychle běží a daleko skáče. Je také výborný plavec.
• V období páření si zajíc často dovolí „boxovat“ s nápadníky předními tlapami.
• Zajíc může varovat své příbuzné před nebezpečím bubnováním tlapkami o zem.
• Zajíci ukrývají mláďata ze stejného chovu na různých místech. Děti tak mají větší šanci přežít setkání s predátory.
• V okamžiku extrémního nebezpečí zajíc hlasitě a pronikavě kvílí.
• Volným jezdcům v MHD se začalo říkat zajíci právě pro jejich nervozitu a bázlivost. Zakrýváte si uši, když vidíte dirigenta? Kdo jsi, když ne zajíc!

Mnoho milovníků jízdy po nočních silnicích vypráví, jak ze tmy před autem vyskočí zajíc a jak se duch žene vpřed. Zvíře může běhat v záři reflektorů a nikam se neotáčet, dokud se úplně nevyčerpá.

Někteří lidé v takové situaci přidávají plyn: uvidíme, kolik kilometrů kosa vymáčkne! Ve skutečnosti zajíc soupeří s autem proti své vůli: kupředu ho žene hrůza. Proč nezabočí na temnou stranu silnice? Omráčené a oslepené zvíře si prostě nepamatuje samo sebe a nemůže pochopit, co se děje. Nezbývá než spěchat vpřed. Takže na takových dohonech není nic zábavného.

Zklamání ze ztracené příležitosti ulovit toho zajíce se mi stále vrací do paměti. Už tehdy, když jsem četl Sabanejevovy knihy a časopisy o lovu, jsem pochopil, že svým pádem jsem schovávajícího se zajíce vyplašil.

Lyže klouzaly po sněhu a zanechávaly za mnou hladkou lyžařskou stopu, přede mnou jsem viděl les a zamrzlou řeku. Konec prosince. Bylo hodně sněhu, tál, mrzl a dnes čerstvý nadýchaný sníh, který napadl v noci, dodal mým starým dřevěným lyžím, které jsem zdědil po neznámém majiteli, trochu rychlosti.

Tyto lyže – široké, pohodlné a rychlé – jsem našel v opuštěné stodole, mezi nejrůznějším harampádím. A hned se vynořily vzpomínky z mého vzdáleného dětství.

Je osm hodin ráno, den volna; teplota venku je -12 °C; sloupy kouře z kamen zapálených brzy ráno se valily k nebi a já, tajně sundal z kamen dědečkovu starou IŽ-58, jsem se začal chystat na lov. Tehdy mi nebylo víc než čtrnáct let a měl jsem pušku. V těch raných letech jsem bydlel u babičky a pravidelně jsem chodil na lov. Starý nábojový pás a několik domácích nábojů v papírových patronách, zajíčí čepice, kožich a vatové kalhoty s valenkami – to bylo všechno moje vybavení.

Dospělí z venkova už byli vzhůru, zaneprázdněni domácími pracemi. Já jsem se klouzal přímo po cestě kolem domů, puška zlomená a visící mi na krku pod kabátem, zima, ale hřála mě na duši a vzrušovala. Bydleli jsme nedaleko lesa a první pole byla co by kamenem dohodil. Tady to bylo, odbočka, a na loukách, tři sta metrů dál, první stopa. Páni!

Rozhlédl jsem se, rychle sestavil pušku, nabil ji a klusal po stezce. Tváře mi hořely, řasy už měl pokryté jinovatkou, ale nevšiml jsem si toho, dokonce i palčáky jsem měl v kapsách. Stezka vedla k řece. Teď už chápete, že výsledek se s rychlostí stopování nezmění, někdy je ten povyk horší, ale tehdy jsem letěl na svých „dřevěných věcech“, necítil jsem půdu pod nohama. Přejel jsem první rokli, druhou – hlavní koryto řeky, spadl z kopce, lyže mi odletěla a já se řítil k řece.

Otřepal jsem se, popadl dech, vytáhl lyži – byla celá, druhá byla pod protějším břehem. Nějak jsem se tam dostal, propadl jsem se nad kolena. Po závějích s lyžemi a puškou. Všiml jsem si stejné stopy vpravo, vedla podél koryta řeky na vrcholu břehu, byla to úleva a vrátily se mi síly. Rychle jsem pušku zlomil, vyčistil ji od sněhu a byl jsem připraven znovu závodit na lyžích. S stopou se něco změnilo, protáhla se, ztenčila a v dálce jsem zahlédl mihotavou postavu prchajícího zajíce. Chvíli – a zmizel v borovém lese. Sedl jsem si na lyže a dusil se frustrací a málem jsem se rozplakal. Po asi třech minutách sezení jsem se po stopách vrátil k řece a uviděl díru pod keřem suché trávy, odkud vyskočil můj “úlovek” a vydal se po okraji břehu přes pole do lesa.

Zklamání ze ztracené příležitosti ulovit toho zajíce se mi stále vrací do paměti. Už tehdy, když jsem četl Sabanejevovy knihy a lovecké časopisy, jsem chápal, že jsem svým pádem odplašil schovávajícího se zajíce, že jsem pravděpodobně minul dvojníka a určitě i slevu, ale nedalo se s tím nic dělat. Ve snech jsem často vídal epizody z takových honů, jak jsem našel stezku, dvojníka, slevu a opatrně se přiblížil k záhonu, chytil ušatého. Ale to všechno byly jen fantazie, i když jsem zajíce choval nejednou.

Po asi deseti minutách odpočinku mi byla zima; běh, pád a nový běh mi pod kožichem rozpálily tělo, takže jsem nemohl sedět. Pohyboval jsem se směrem k lesu, jen doleva, a ne směrem, kam utekl zajíc. Pole s mladými borovicemi stoupalo do kopce a já pomalu šel podél malých stromků a najednou jsem znovu uviděl stezku. Únava a zima v mžiku zmizely. Někde musí být sleva, stezka vede do další rokle a ztrácí se tam, v malých osikách. Pak z lesa, napravo, kam utekl zajíc, vyjel lovec na lyžích a jel mým směrem. Jak předčasně, teď všechno zničí.

Doufám, že to nebyl náš strýc Vasja, lovec, jinak mi zase vezme pušku a pak budu muset otci vymýšlet historky o tom, jak se to stalo. Ale lovec bez spěchu sestoupil přímo ke mně a ačkoliv jsem už chápal, že to nebyl lovec, necítil jsem se o nic klidnější.
– Ahoj, lovče! Stopuješ trochu? – pozdravil dědeček jako první.

Hrubě jsem přikývl a podíval se na lovce. Vesta, zbavené kalhoty a starý ošuntělý klobouk; na opasku měl v úlovku dvě zářivě rudé lišky, přes rameno pušku. Úsměv a vrásčitá tvář dědečka byly přitažlivé… Ale najednou se mě dotkl zvláštní pocit soutěživosti, stál jsem na zajícově stopě a pomyslel si, že můj zajíc tu určitě je a tenhle dědeček se mu jen plete v cestě. Zapálil si cigaretu.
„Kontroloval jsem pasti,“ zašeptal dědeček, vyfoukl oblak kouře a zachytil můj pohled na liškách.
– Jak krásné!
– Jo, ty by se hodily na klobouk. Můj, podívej se, jak je tenký, – usmál se dědeček a já se zastyděl, že jsem si do soutěže dal tak laskavého člověka, a on by, jak se zdá, ani mouše neublížil.
– Ty, synu, nesleduj stezku, vidíš, on jde dolů a zatáčí se? Obejdi vrchol, hledej východ, pokud ne, tak se vrať a zahni za roh. Běž k té borovici, někde tady leží. Já se ti budu držet cesty, takhle ho vezmeme, jinak ti uteče.

Z knih jsem věděl, že zajíc při výstupu často sleduje svou vlastní stopu, a to pozdě, ale dědečka na horu nepošleš! V podstatě má pravdu: jakmile je zajíc na stezce, může si volně běhat, kam chce, a tady je na jedné z cest nějaká pomoc.

Výstup na horu se ukázal být obtížný, ale vzrušení, zdálo se, pomohlo. Nebyla tam žádná úniková cesta, což znamenalo, že zajíc seděl schovaný na dně rokle a čekal, až vzlétne. Začal jsem opatrně sestupovat, mírně se vracel po svých stopách, a uviděl jsem svého dědečka. Stále stál a kouřil, ale puška už byla připravená. Sestoupil jsem bokem do osikového háje, připravil jsem pušku, sundal ji z pojistky a když jsem už levým okem viděl vstupní cestu do osikového háje a spádovou díru kousek vpravo, viděl jsem, jak zajíc vyskočil a rychle běžel po své stopě k dědečkovi, který měl službu na stezce. Vyskočil jen deset metrů ode mě. Krátké vodítko s mírně nakloněnými hlavněmi a – výstřel, druhý, po kterém zajíc na stoupání ztichl. Nahoře dědeček zakřičel větu, kterou jsem slyšel poprvé: “Gratuluji na poli, dobrá práce!” Starý lovec zlomil pušku, vytáhl náboje a já se rozběhl k prvnímu zajíci.

Vynořil jsem se z rokle s kořistí, s puškou na krku a lyžemi na provázku, zadýchaný emocemi, mrazem a únavou, a pomyslel jsem si, jaký je to krásný a zajímavý lov! Teď jsem pochopil, proč se zajíci říká lstivé zvíře. V dálce, už u zeleninových zahrad, jsem viděl starého muže pomalu kráčejícího na lyžích a přede mnou byla zpáteční cesta a první řezání trofeje…

NAŠE DNY

A tak jsem se vydal stejnou cestou, od domu mé babičky, volně jsem se autem dostal na louky, stál jsem na stejných starých dřevěných lyžích a klouzal po lyžařské trati. Zdálo se, jako by to nebylo 25 let. Všechny ty změny – že teď už není třeba schovávat a ospravedlňovat zbraň tajně odebranou mému otci a není koho vinit – žádní příbuzní, nikdo na tomto světě. Žádný dědeček, který by mi pomohl. Ale stále je tu tentýž sníh, pole, řeka, les a rokle, kde byl chycen můj úplně první zajíc. A za ním byly stále tytéž dva rovné pruhy – lyžařská trať z dětství.

Toho dne jsem šel stejnou trasou; při prvním sjezdu jsem zpomalil, rozhlédl se a uviděl zajíčí stezku. Nešel jsem přímo po stezce, ale obešel jsem ji na koni, podél břehu vlevo, později jsem viděl, že to zase vede do kopce. Uvědomil jsem si, že koryto je někde dál, tři sta metrů daleko, a začal jsem se otáčet jeho směrem. A brzy jsem uviděl párek zajíců, pak propadlinu pod keřem podobným tomu, který jsem viděl v dětství. Klidně jsem se k zajíci zezadu přiblížil, on vyskočil a co nejrychleji utekl před nezvaným hostem.

Pustil jsem ho odejít dvacet metrů, pohnul hlavněmi a stiskl spoušť. V mrazivém tichu se rozlehl řev výstřelu, kosa se převrátila nad hlavou a zamrzla na bílém sněhu pokrytém broky…

Přihlaste se k odběru v Yandex.News, Zen a Telegram. Vše o lovu a rybaření!