Na začátku 80. let jsme měli novofundlanďana. Byl to velký pudl, než se novofundlanďan začal venčit a hrát si.

Na začátku 80. let jsme měli novofundlanďana. Velký, velmi chytrý a klidný pes. Venčíme se s tátou a novofundlandským bulteriérem. Všichni v okolí nás znali, věděli, že „my“ nikoho neobtěžujeme a obvykle se k psovi bez vodítka chovali klidně. A pak se najednou ozve pláč:

– Člověče, vezmi toho psa pryč!

Starší paní s pekinézem křičí.

– Neboj se! Nekouše, – odpovídá otec.

Náš Newfin, bez jakýchkoli postranních úmyslů, míří k pekinézovi, aby se s ním setkal.

– Nemluvím za sebe.

Nestihla to domluvit. Její malá chlupatá kulička na tlapkách s řevem rozzuřeného lva vyskočí, chytí novoploutva za čumák a visí tam jako opravdový buldok.

Ohromený výraz v tváři novofundlanďana byl nepopsatelný (ačkoli trpělivě stál a čekal, až se jeho majitelé s touto ostudou nějak vypořádají).

Zřejmě se malých psů z principu nedotýkal.) Stejný je i obličej otce, který se snaží odebrat od svého trpělivého nosu stále rozzlobeně vrčícího pekinéze. Nakonec se „strašná bestie“ společným úsilím podařilo přesvědčit, aby pootevřela čelisti.

– Víš. Bála jsem se o tvého psa. Je tak agresivní. Pokousal už víc než jednoho psa.

Zamyšlení jsme se vydali domů ošetřit si nos.

A pak muselo být velmi vtipné sledovat, jak se majitel novofundlandského psa opatrně ptá neznámých majitelů psů, jestli jejich pes kouše, i kdyby to byl pudl, než novofundlandského psa pustí ven hrát si.

Katja, absolventka chemické fakulty, byla přidělena do chemické laboratoře velkého obranného závodu. Ženský tým, který se skládal téměř výhradně z absolventek různých generací stejné fakulty, novou zaměstnankyni přijal do svých řad snadno a přirozeně. Katja si velmi brzy zvykla na to, že její kolegové věděli o jejích domácích záležitostech a vztazích.

s nápadníkem (budoucím manželem), zdravím, plány na večer a na dalších pět let. Všichni však byli v rovném postavení. To bylo na tomto místě zvykem. A co jiného se dalo dělat, když všechny analýzy vyžadované obrovským závodem zabraly hodinu nebo dvě pracovní doby? Nemluvit o politice, že? Ale stagnace je stagnace z nějakého důvodu, aby v každodenním životě bylo málo novinek. Proto jakákoli drobná událost vyvolávala diskuse a drby na mnoho hodin.

Je jasné, proč se Katka jednoho dne stala skutečnou hvězdou místní scény.

Zůstala na starosti ropucha. Starší, ale velmi energická vzdálená příbuzná Katy, konvenčně nazývaná teta, odjela na naléhavou služební cestu. Teta působila jako profesorka biologie na univerzitě. Není známo, jaký druh výzkumu prováděla, ale doma chovala nějakou exotickou ropuchu téměř o velikosti fotbalového míče. Buď ji vášeň pro obojživelníky vedla k osamělosti, nebo naopak, ale nebylo komu tuto ohavnost nechat.

Káťa vlastně ani zdaleka nebyla nadšená. Zvíře, které dostala, bylo prostě příliš hnusné. A jeho jídlo zpočátku u nepřipraveného člověka vyvolávalo jen zvracení. Ropucha se živila tlustými, tučnými, bílými, páchnoucími červy hemžícími se v krabicích s nějakým bordelem. Teta ale vytrvala a náznak o možnosti „pozvat chlapce na návštěvu“ měl účinek – v Sovětském svazu byl skutečný nedostatek soukromí. Poslední pokus o vymanění se z toho – nabídku na dva týdny nalévat jídlo – teta kategoricky odmítla:

– Tyto ropuchy nemají zápalku. Pokud něco je, sežerou to, dokud to nepraskne.

Vysvětlila, jak a co, kolik dávat, jak uklidit a odešla. A Káťa začala s večerním krmením. Tým měl dovolenou – každé ráno mohli probírat detaily jídelníčku a fyziologii ropuch. Nejžhavější debaty se točily kolem výroku „až to praskne“. Většina lidí si myslela, že teta buď žertuje, nebo se rozhodla Káťu tímto způsobem vytrestat.

Káťa o tom moc nepřemýšlela, ale několik dní vymývání mozků udělalo své a Káťa se rozhodla pro experiment. Dala dvojitou porci. Ropucha ji snědla a neudusila se. Zpráva o výsledcích následující ráno způsobila rozruch, práce laboratoře byla na celý den paralyzována. Lidé trvali na zvyšování dávky, dokud nebylo dosaženo nezpochybnitelného výsledku, což znamenalo buď odmítnutí jídla, nebo smrt obžerstvím. Káťa se zakalila a ropucha měla hostinu. Každý večer se porce zvyšovala. A ropucha jedla bez výjimky, jen si vyboulila burku.

Jednoho temného prosincového rána se Káťa o půl hodiny zpozdila do práce. Vešla dovnitř, tiše se svlékla, pověsila kožich do skříně. Vzala si boty a sedla si, aby se převlékla.

Sundala si jednu botu, zbělenou od štědře posypaných chodníků, a zesmutněla, když si pod sebe schovala bosou nohu.

Nedávno jsem se vdala. Ale manželův pes už má 9 let. A ona se považuje za „hlavní manželku“. Příběh je ale o psím dětství.

Už jako dítě to byl docela velký pes, no, samozřejmě – německý ovčák. Vůbec ne zlý (pro což mimochodem, na rozdíl od všech svých bratrů a sester, nakonec nesloužila u policie ani u pohraniční stráže) a velmi

hravá. A už jako štěně, z plnosti citů k majiteli, milovala skákat mu na hruď (nebo na břicho, podle toho, jak rychle běžela) a usazovat se tam, zatínaje čelisti o svetr nebo tričko. Majiteli se to samozřejmě nelíbilo a zpočátku se snažil feně vysvětlit, že se mýlí – marně, fena teď, když se naskytne příležitost, hbitě předstírá, že finštině úplně přestala rozumět. A myšlenky na fyzický vliv majitele nikdy nenapadly. A začal se radit se svými majiteli psů, jak odnaučit svého mazlíčka od tak bouřlivého projevu přátelských citů. Jeden z nich radil: „Vezměte,“ říká, „půl citronu, a až na vás začne skákat, nasypte jí ho do tlamy; psi nemají rádi kyselé věci – příště už neskáče.“

No, připravil jsem si citron, rozkrojil ho napůl a pak štěně přiběhlo a hned (tedy s rozběhem) – na břicho majitele. Majitel se ještě stihl zaměřit a proud šťávy zasáhl přímo do otevřené tlamy. Pes zapomněl zavřít čelisti a spadl na zem. Přemýšlel. Odešel. Ještě přemýšlel. A šel na druhý pokus. Citron už byl hotový. Pes vyskočil, vzal majiteli citron, schoval se v rohu a tam ho snědl.

Často si vzpomínám na inzerát v maloměstských novinách, který vyšel někdy v letech 94-95, když jsem ještě chodil na základní školu. Zněl takto: Pozor, pes, jezevčík, zmizel poblíž zastávky šicí továrny, pravděpodobně odešel z autobusu číslo 3.

Bylo to v 80. letech, když mi bylo 11-12 let, teď už to s jistotou říct nemůžu.

Bydlela jsem v Brežněvce a vedle ní byl dům pro velké rodiny, znáte ty malé byty s pokoji 3-4 metry, ale hodně. I když na každém patře uprostřed byl další jednopokojový byt. Tam bydlelo mnoho Žeňů. Byli čtyři: manžel —

Žeňa, manželka – Žeňa, syn – Žeňa, dcera – Žeňa a také měli psa a budete zklamáni – Máša.

Přesněji MAŠA, protože psa takové velikosti jinak nazvat nelze, nebudu lhát, že to byl čistokrevný kavkazský ovčák, ale nejvíc se na něj podobala, i když neměla rodokmen. A byla také chytrá.

To zase není to správné slovo, byla – CHYTRÁ. Venčila nejmladší Žeňu, tedy ji vlastně vynesla na dvůr za paty, aniž by za ní zapomněla zavřít dveře, starala se o ni lépe než mnoho chův a rozhodně lépe než já. Ptejte se, co s tím mám společného? Jde o to, že jediné, co Máša neuměla, bylo nakrmit Žeňu, a já jsem přišla ze školy k nim domů, najedla se sama a nakrmila nejmladší a Máša taky trochu dostala.

Ale jednoho dne se stalo něco vtipného, dostali psa nějakého bojového plemene, aby si ho podrželi. Byl tak o 80 % menší než Máša, tedy ne malý. Tak přijdu, Máša se právě vrátila z procházky, sedím u stolu a pak se na Mášu vrhne tenhle hlupák! Ale Máša není hlupák, lehne si na něj a zatímco se on snaží proplazit srstí alespoň k nějakému tělu, tak mu klidně okusuje zadek. Říkám si, no, to je vše, teď s ním skončí a postará se o nás. A pak si uvědomím, že ho štípe, ne žere. Křičí, jako by ho řezali, a ona mu jen cucá, takříkajíc, šunku! Celkově, když ho pustila, myslím, že přestal být bojovým psem.

Druhý příběh s Mášou ji proslavil v celém sousedství. Stalo se to takto. Někteří sousedé zjistili, že Máša neví, jak zamknout dveře, ale chodí s dítětem. A jako ti nejchytřejší lidé šli vykrást byt, zatímco ona byla pryč.

Moc z toho nezískali a tiše odešli. Naivní. Máša znala všechny na dvoře.

A přišla k jejich dveřím jen tak sedět. Obecně, když je policajti odvedli a oni sami volali a ptali se na to, měli jen jednu prosbu: